Vždycky jsem chtěla vycestovat jen tak na divoko. Mít pouze rámcový plán, domluvit se s pohodovou kámoškou, vzít auto a vyjet směr zážitkům. Sice realita se nakonec od představ trochu liší, ale povedlo se.
Během 12 dní jsme projely přes 3 tisíce km. Spaly na divoko v přírodě (což se tedy vydařilo pouze jedou a nemůže za to pouze výběr destinace). A zvládly na litry výborného vína…
Výsledná trasa vypadala následovně:
Výjezd z ČR z naší rodné vísky směr – Mnichov – Bodamské jezero – Lichtenštejnsko přes San Bernardino Pass do Lucernu – přes Interlaken do Lauterbrunnen – Bern, Ženeva – francouzské Annecy – k Lake of Sainte-Croix – La Ciotat – azurové pobřeží včetně zastávky v Sain-Tropez a Monaku – přes Janov k Lago di Garda – a zpět domů.
Nejprve si dáme detailněji oblast Bodamského jezera, Švýcarska a Lichtenštejnska. Na závěr se ještě dozvíte, jak je to s nápadem stanovat v těchto oblastech na divoko (avšak mnozí asi už tuší…).
Bodamské jezero
První zásadní úkol jsme zvládly výborně. Ten zněl: hned první den překonat nejdelší vzdálenost! Německem pouze projet a dostat se až k Bodamskému jezeru, o které se mimochodem dělí rovnou tři státy – Německo, Rakousko a naše cílová destinace – Švýcarsko.
Švýcarsko
Hned po přejezdu švýcarských hranic následovalo shánění dálniční známky. V loňském roce vyšla na 40 CHF (cca 850 Kč) a existuje pouze roční. Když už jsme u těch silničních poplatků, doporučuji se vyvarovat hraničnímu tunel Mont Blanc (33 Euro) a Grand San Bernardo (19 Euro).
Když jsem psala na začátku, že jsem chtěla konečně vyjet na divoko, tak musím přiznat, že vždy mi nejvíce v tomto stylu cestování bránil jednak čas (snažím se plně efektivně využít každou chvilku), ale zejména má povaha. Ke každé výpravě přistupuji jako k projektu a neuvěřitelně ráda plánuji, zjišťuji, prostě jsem ráda připravená. Takže situace okolo Bodamského jezera mě překvapila (lehce…).
Cyklostezka…
Tak zasídlenou oblast jsem nečekala. Ale nevadí. První den jsme asi po hodině hledání našly kemp, kousek od vyhlášené cyklostezky, která je zdejším největším lákadlem. Ta vede okolo celého jezera a nejčastěji sem turisté míří právě na projížďky na kolo. Ale najdou se zde i úseky pro inline brusle, na což jsme byly připravené a druhý den si projely oblast okolo Roschach. Zní to sice hezky, že cyklotrasa vede okolo jezera, ale bohužel víceméně jedete dále od vody, takže spíše než výhledy na vodu, se kocháte výhledy na vlakovou trať, pole a někdy i ovocné sady. Na druhou stranu si dokážete představit, jak to tam vypadá v květnu…
Seealpsee
Po lehčím prozkoumání Bodamského jezera ze švýcarské strany, jsme se dále přesunuly směr Lichtenštejnsko. Ještě před návštěvou tohoto miniaturního státu jsme si vyšláply k jezeru Seealpsee. Trasa vedla krásnou krajinou, nic jiného nelze ani očekávat…Stejně tak jezero Seealpsee se ukázalo v celé své barevné a čisté kráse, klasicky typické pro horská jezera.
Lichtenštejnsko
Lichtenštejnsko se svými 160 km2 řadí po Vatikánu, Monaku a San Marinu, na 4 místo v žebříčku nejmenších států Evropy. Dominanta hlavního města Vaduz stojí přímo nad městem, takže vládnoucí knížata mají krásný výhled bez nadsázky téměř na celou svoji monarchii. Asi jste pochopili, že se jedná o zámek Vaduz, dříve zvaný Hohenliechtenstein. Cestou do malého centra narazíte na krásný kostel a budovu Lichtenštejnského národního archivu. Jen tak pro zajímavost, v obchůdku se suvenýry převládají vyřezávané dřevěné nástěnné hodiny, tzv. kukačky, a i na tak malém prostoru centra (což se rovná jedné kratší ulici) města Vaduz se uchytilo občerstvení s kebaby.
Stanování na divoko…
Tento den se dále nesl ve znamení hledání vhodného místa pro uložení se k nocování „na divoko“. Zapíchnout stan ve švýcarské přírodě by nebyl ani takový problém. Celkový plán nám trochu kazil křiklavě červený Focus combi. Přestože stanování ve volné přírodě se ve Švýcarsku povoluje, tak to auto prostě taky někam zaparkovat potřebujete. A také jistě nechcete stanovat přímo u silnice a ani na sebe zbytečně přitahovat pozornost. Najít tedy relativně zastrčené místo, kam se dostanete s autem, které tam dokonce i zaparkujete a najdete si relativně vyhovující plácek pro stan, vyžaduje trpělivost, dostatek času a chuť.
Takže poté, co jsem se motaly asi dvě a půl hodiny v horských vesničkách obklopených domy, pastvinami s krávami nebo lesy, jsme nakonec zajely do lesa a ustlaly si na ostružiní. Což jsme mimochodem zjistily díky pokročilé hodině až po ulehnutí. Nakonec mohu říci, že nocleh byl opravdu tzv. na divoko. Vcelku daleko od civilizace, hlouběji v lese, dvě holky a zvedající se vítr sílící téměř na vichr (alespoň tak nám to připadalo, když se nad námi zmítaly stíny vzrostlých borovic, které úpěly nad nápory větru…). Tímto zážitkem víceméně skončily naše hrdinské plány o spaní v přírodě…ovšem postupně přibyly i další překážky vedle tohoto našeho zbabělství.
San Bernardino Pass
Ačkoliv v květnu bylo jaro již v plném proudu, slavný průsmyk San Bernardino (San Bernardino Pass) jsme našly, díky sněhu, z části neprůjezdný. Daly jsme si ale jeho druhou (prý méně krásnou) část. A i ta rozhodně stála za to! Proč se tato cesta těší takové pozornosti? Důvod hledejte díky až kýčovitě krásným výhledům.
Lauterbrunnen
I následná cesta okolo Lucernského jezera a zejména okolo Brienzského a Thunského jezera naskýtala ideální zastávky pro kochání se čistou švýcarskou přírodou. Malebným vesničkám v této oblasti dle mého názoru vévodí Lauterbrunnen.
A pokud se posuneme ještě dále do hor, tak dorazíme (vím, že to zní až moc sladce, ale nejde jinak…) do nejkrásnějšího a nejlépe položeného kempu s názvem Rütti. Stanovala jsem již na mnoho místech, ale toto je prostě úžasný! Jedná se o konečný bod dopravní cesty, dále to jde už jen pěšky… tím pádem odhadnete, že odtud můžete pořádat spoustu výšlapů po okolních horách. No a samotný kemp leží v sevření horských stěn, ze kterých se valí obrovské vodopády. Idylka, jak má být…
Jezero Neuchatel
Ovšem Švýcarsko se nevyznačuje pouze majestátními horami, krásnými výhledy a úžasnou přírodou. Najdeme zde i vinice. Zastavily jsem se v jedné z mnoha vinařských vesniček u jezera Neuchatel.
Jako pravé milovnice vína jsem se vydaly i do místních sklípků. Nepřekvapilo nás, co jsme ochutnaly. Zrají a vyrábí se zde opravdu výborná vína. Více nás překvapila jejich cena, která se na rozdíl od cen jiných potravin nešplhá do astronomických výšek. Když jsem se ptaly místních, jak je to s vývozem, tak to vypadá, že spotřeba téměř převyšuje výrobu, a tak se k nám do obchodů švýcarské víno jen tak nedostane. Což je tedy velká škoda.
Cestováním po Švýcarsku náš Euro Trip ale nekončil. V příštím článku ještě povyprávím, jak se cestovalo po zákoutích Francie a zda Monako stojí za návštěvu.